Slovanská epopej. Střet rozumu s emocemi.

Slovanská epopej, životní dílo malíře Alfonse Muchy, je posledních několik let nejen jedním z nejvděčnějších mediálních témat z oblasti kultury, ale zároveň je diskuse o její budoucnosti typickým příkladem střetu emocí a racionálních argumentů. Když Mucha tato jedinečná secesní plátna maloval, jeho cílem bylo přispět k národní hrdosti Čechů a k slovanskému uvědomění. Určitě by ho však ani ve snu nenapadlo, že v budoucnu bude místo jejich umístění předmětem sporů, vášní a rozdmýchaného patriotismu mezi samotnými obyvateli českých zemí.

Alfons Mucha celý cyklus pláten dokončil v roce 1928 a následně je daroval Praze. V 50. letech tehdejší mocipáni hledali možnosti pro jejich dočasné umístění a z několika prostorově vhodných objektů padla volba na zámek v Moravském Krumlově. Zde byla plátna až do začátku podzimu tohoto roku. Nyní se převážejí do Prahy, kde má být v polovině prosince ve Velké dvoraně Veletržního paláce Národní galerie zahájena dvouletá výstava. Až potud by se mohlo zdát, že se jedná o standardní stručný historický exkurs. Bohužel je však realita mnohem barvitější.

Zámek v Moravském Krumlově je pozoruhodnou renesanční památkou, jednou z nejvýznamnějších na jižní Moravě. Než byl zámek po 2. světové válce znárodněn, vlastnil jej rod Kinských, kteří byli také posledními, kdo vydali větší finanční částky do jeho oprav. Díky „péči“ minulého režimu je však řada prostor dnešního zámku v naprosto dezolátním stavu a celá budova vyžaduje kompletní rekonstrukci. Prostory, ve kterých byla do dnešních dnů Slovanská epopej vystavena, nevyhovují velikostí, nemají žádné vytápění, klimatizaci, či zabezpečení jak proti vloupání, tak proti případnému požáru. Zdálo by se tedy logickým, že kulturní památka v hodnotě kolem jedné miliardy korun, kterou Epopej je, nemůže být v prostorách, které nesplňují ani základní standardy, dokud se nepodaří tuto situaci změnit. Toto stanovisko zastávají památkáři, restaurátoři i historici umění. Jenže to by do toho všeho nesměly vstoupit emoce.

Během jarních a letních měsíců se konalo na pražském Magistrátu několik jednání mezi představiteli hlavního města a Moravského Krumlova. Jedním z výsledků bylo uznání o vlastnictví Epopeje hlavním městem a dohoda o podzimním přemístění pláten na výstavu v Národní galerii. Představitelé Moravského Krumlova konstatovali, že zámek skutečně není v dobrém stavu, že prostory dispozičně nevyhovují a je třeba zrealizovat rekonstrukci. V září se pak zastupitelstvo Moravského Krumlova zabývalo plánem na financování vlastní rekonstrukce.

Vše by nejspíš proběhlo standardně, kdyby však v říjnu Moravský Krumlov neobrátil o 180 stupňů. Představitelé radnice podpořili petici občanů, která byla za velké pozornosti médií doručena před několika dny na pražský magistrát přímo na zasedání zastupitelstva. Hlavním bodem této petice byl požadavek na ponechání Epopeje na zámku do doby, než pro ni Praha vybuduje důstojné prostory. Magistrátní opozice přidala i požadavek na zrušení pražské výstavy. Argumentem přitom bylo, že Praha má památek dost, že prostory zámku jsou prý na rozdíl od Národní galerie naprosto vyhovující a případná menší rekonstrukce může klidně probíhat za pochodu, tedy za přítomnosti pláten v místnostech.

S argumentem, že Praha má významných památek více než dost, se dá zcela jistě souhlasit. Rozumím i tomu, že Epopej má pro Moravský Krumlov velký ekonomický význam. Na druhou stranu je zde ovšem podstatný fakt, že bylo přímo přáním Alfonse Muchy, aby byla Epopej v Praze. Proto jí ostatně hlavnímu městu daroval. Zcela zarážející je však tvrzení, že prostory zámku v Moravském Krumlově mají lepší podmínky, než v Národní galerii, které i díky investici hlavního města ve výši přes 12 milionů korun do jejich vylepšení splňují nejpřísnější parametry. A nad argumentem, že rekonstrukce prostor zámku může klidně probíhat bez přerušení výstavy pláten, už zůstává rozum stát úplně. Možná i proto, že s rozumem to opravdu nemá nic společného.

Představitelé Prahy jsou díky snaze věnovat se důsledně svému majetku obviňováni z arogance, lhostejnosti, přezíravosti a pragocentrismu. Přitom věřím, že jde všem stranám o stejný cíl. Zajistit, aby bylo jedné z našich nejvýznamnějších památek věnováno maximum péče, měla nadstandardní výstavní podmínky a mohly jí tak obdivovat i budoucí generace. Chystaná výstava v Praze je pak v historii Epopeje jen krátkou epizodou. Po jejím skončení může být opět zapůjčena do zrekonstruovaných prostor zámku v Moravském Krumlově do doby, než bude mít v Praze prostor pro důstojné trvalé umístění, jak si přál Alfons Mucha.