Nejen volby v Británii mohou skončit patem

Minulý čtvrtek měli voliči ve Velké Británii možnost si po pěti letech vybrat nové složení dolní sněmovny britského parlamentu. Do výsledků voleb vkládali velké naděje zejména britští konzervativci, kteří doufali, že se po třinácti letech vlády labouristů konečně chopí vesla a jejich předseda opět zasedne v Downing Street jako nový britský premiér.

Ještě před půl rokem to vypadalo, že toryové získají v nové sněmovně jasnou většinu a předseda vlády David Cameron začne bez větších potíží realizovat jejich předvolební sliby. Konstatování, že týden je v politice dlouhá doba, se však tentokrát naplnilo beze zbytku a již několik týdnů před volbami začalo být jasné, že s volební výhrou konzervativců to nebude nijak růžové. Nejenže začaly opět stoupat preference labouristů, ale situaci začali dramatizovat i posilující liberální demokraté vedení charismatickým Nickem Cleggem.

Konečný výsledek voleb je pak pro konzervativce hořkým zklamáním, byť se snaží tvářit jako jasní vítězové. Pokud ve Spojeném království politická strana aspirující na vítězství nezíská ve volbách většinu alespoň 15-20 křesel, je to vždy považováno za znak budoucí nestability a potenciálních problémů. Britský poslanec se totiž chová více nezávisle na stranické linii než například jeho český kolega, což je zapříčiněno i jeho silnější pozicí vzešlou z jednomandátového volebního obvodu. Pokud však daná strana nezíská ani prostou nadpoloviční většinu, je to obecně považováno za katastrofu.

O to podivnější byla reakce některých českých médií, která hned následující den po volbách psala o jasném vítězství konzervativců, čímž daní novináři jasně prokázali, že vůbec nechápou britskou politickou realitu. V Británii se o jasném či triumfálním vítězství mluví v případě, že daná strana vyhraje s opravdu velkým náskokem. Příkladem může být volební vítězství konzervativců pod vedením Margaret Thatcherové v roce 1983, kdy porazili labouristy poměrem křesel 397:209, či vítězství labouristů vedených Tony Blairem nad konzervativci v roce 1997 poměrem 418:165 křesel.

Můžeme bez nadsázky konstatovat, že konzervativcům nakonec naději na vytvoření kabinetu zachránila skutečnost, že se ve Velké Británii do dolní sněmovny volí na základě jednokolového většinového systému a ne systému poměrného jako v případě České republiky. Takhle konzervativci získali 306 křesel (nutná nadpoloviční většina je 326), labouristé 258 a liberálové 57. V případě poměrného systému by byl procentuální výsledek ve stejném pořadí v poměru 36 : 29 : 23. Konzervativci by neměli většinu ani v tomto případě a navíc by liberální demokraté mohli vytvořit pohodlnou většinovou vládu s labouristy, se kterými mají více styčných programových bodů.

V Británii volby skončily podobným patem jako u nás v roce 2006. My jsme si stěžovali na poměrný volební systém a stále jsou aktuální plány na jeho obohacení většinovými prvky. Ve Spojeném království se však naopak ozývá čím dál více hlasů požadujících zavedení prvků poměrného systému do jejich většinového.

Můžeme jen doufat, že letošní volby do Poslanecké sněmovny nedopadnou podobně jako ty britské. Sociální demokraté budou s největší pravděpodobností vítězi voleb, avšak možná s pozicí britských konzervativců. Naopak naše pravicové strany asi nebudou schopny vytvořit většinovou vládu. Vše přitom budou v našem případě rozhodovat menší strany.

Jestliže v Británii nemá vítězná strana možnost sama utvořit většinovou vládu, následují nejpozději do dvou let předčasné volby. V České republice podobnou situaci známe již z června 1996, kdy vládní koalice ODS, KDU-ČSL a ODA získala ve volbách pouhých 99 křesel z 200. Menšinová vláda se rozpadla za jeden a půl roku. V dnešní složité ekonomické situaci však naše země potřebuje stabilní vládu se silným mandátem, která vydrží v úřadě po celé funkční období. Až volby ukážou, zda se to podaří.