Bude u nás nastolena komunistická diktatura?

„Nedovolte opakovat únor 1948!“, „Zabraňte návratu komunistů k moci!“, „Postavte hráz nástupu KSČSSD!“ Podobná i jiná hesla se již dlouho objevují jako reklama naší zatím hlavní pravicové strany v českých médiích. Sama antikomunistická kampaň ODS má přitom poměrně dlouhou historii, neboť první mobilizaci proti návratu starých pořádků vyhlašoval Václav Klaus už ve volební kampani v roce 1998. Tehdy varoval, že pokud volby vyhraje ČSSD, hrozí opakování tragických událostí let 1948 a 1968. O tři měsíce později ODS uzavřela s tehdy vítěznou ČSSD tzv. opoziční smlouvu o rozdělení moci v zemi.

Od té doby uběhlo dvanáct let a taktika občanských demokratů se v této oblasti příliš nezměnila. Proč by také měla, když strašením před návratem komunistů k moci vždy stále úspěšně oslovuje nemalou část elektorátu. Již dvanáct let je nám předestírána vize o hrůzné budoucnosti, kdy se spojí sociální demokraté s komunisty a za aktivního přispění kremelských vládců se naše země vrátí do časů dávno minulých.

Podle této vize bych soudil, že všichni hlavní ideologové ODS mají jednu společnou zálibu,   a to v žánru science fiction. Druhou možností je, že sami jsou ještě myšlenkami v dobách hlubokého komunismu, což by také mnohé vysvětlovalo. Ať tak, či onak, mají zcela jistě dost zkreslenou představu o dnešní geopolitické situaci, případně naprosto nedůvěřují našim demokratickým institucím a obyvatelům naší země. To však je u představitelů jedné ze dvou největších stran v zemi zarážející zjištění.

Nicméně pojďme zvážit hypotetickou možnost, že by se scénář, před kterým ODS varuje, stal skutečností. ČSSD by drtivě vyhrála volby do Poslanecké sněmovny, Jiří Paroubek by odhalil svoji skutečnou tvář moskevského agenta a navzdory usnesením několika sjezdů ČSSD, která zakazují spolupráci s komunisty na vládní úrovni, by s KSČM sestavil vládní koalici. Pod hrozbou veřejných nepokojů by pak přinutili Václava Klause vládu jmenovat. Nová vláda by oznámila vystoupení z NATO a Evropské unie a její představitelé by odjeli do Moskvy pro instrukce, jak konečně správně vybudovat komunismus. Únor 1948 jen v mírně pozměněné podobě jako přes kopírák.

Pro většinu z nás by to asi byla dost děsivá představa, která je však naštěstí naprosto mimo realitu. ČSSD a KSČM mají společné pouze to, že se jedná o strany, které řadíme do levé části politického spektra a které primárně akcentují státem garantované sociální jistoty. Až potud by se mohlo zdát, že by z nich mohli být ideální vládní partneři.

Donedávna euroskeptická ODS v posledních týdnech zdůrazňuje, že na rozdíl od ČSSD považuje za primární posílení euroatlantických vazeb, tedy vztahů s NATO a EU. Přitom to bylo právě za vlád sociálních demokratů, kdy se Česká republika stala plnoprávným členem Severoatlantické aliance a Evropské unie. ČSSD byla na rozdíl od ODS stranou prosazující co nejrychlejší schválení Lisabonské smlouvy. A zde je i první zásadní rozpor s KSČM, která byla vždy jak proti vstupu do NATO, tak do EU. Už jen samotná myšlenka našeho vystoupení z EU je naprosto nesmyslná, neboť v okamžiku, kdyby se tak stalo, by se naše národní hospodářství totálně zhroutilo a nikdo už by jej nepostavil zpátky na nohy.

Pravice se snaží vytvářet zdání, že není větších spojenců než sociálních demokratů a komunistů. Kdo se však alespoň trochu orientuje v historii, musí konstatovat, že naopak nebylo a není větších protivníků. Komunisté vždy považovali sociální demokraty za větší nepřátele než pravici. O sociálních demokratech tvrdili, že jsou zrádci těch pravých revolučních myšlenek a zaprodanci buržoazie. Kdekoliv nastolili komunisté svoji diktaturu, byli sociální demokraté mezi prvními, jež šli na popraviště a do žalářů.

Naprosto zásadní otázkou je však možnost opakování situace z února 1948 a zároveň role Moskvy v celém procesu. Když pomineme několik hlavních aspektů, které jsou v přímém rozporu s dnešní situací - jedná se o tehdejší hospodářskou situaci po 2. světové válce, odlišné nálady ve společnosti, rozdílné postavení a sílu dělnických vrstev a také neexistenci Senátu jako ústavní pojistky - zůstane nám aspekt zcela nejdůležitější, a tím je naprosto odlišná jak mezinárodně-politická situace, tak situace v dnešním Rusku.

Pravicoví politici a ideologové byli posledních dvacet let zřejmě tak pohlceni svým podlézáním nejvyšším podnikatelským kruhům, budováním kapitalismu bez přívlastků a pravicovým populismem, že si ani nevšimli, že období studené války již dávno skončilo, Sovětský svaz se rozpadl a v Kremlu již dávno nevládnou komunisté, ale nacionalisté, jež se opírají o spřízněné oligarchy a armádu a kteří hledají inspiraci spíše v časech vlád ruských carů. O koho by se tedy mohla komunistická diktatura v Česku opřít a ke komu přivázat zemi v troskách? Že by k Číně nebo Venezuele? Taky s Kubou jsme měli dobré vztahy…

Když ČSSD v roce 2004 totálně projela volby do Evropského parlamentu a získala pouze 9 procent hlasů, pravicová média bila na poplach. Jednalo se prý o hrozbu pro naši demokracii, neboť bez silné demokratické levicové strany by jsme přišli o jednu z hlavních hrází proti komunismu. Avšak vždy, když má ČSSD vysoké preference, bije pravice opět na poplach, že je demokracie v ohrožení, neboť prý hrozí vytvoření vlády sociálních demokratů a komunistů. Zvláštní však je, že nejvíce pravice mobilizuje proti nástupu komunistů ve chvíli, kdy postrádá jasný, přitažlivý program a charismatické, důvěryhodné vůdce.